Rád bych nejprve popsal, jak jsem se
dostal ke koníčku kopytáře.
Jako skoro každý začínající chovatel jsem
si myslel, že je potřeba koně kovat, když na něm chceme jezdit –
vždyť v přírodě koně nechodí po asfaltu či betonu a nikoho
nenosí, připadalo mi to
celkem logické a našel jsem si kováře, který k nám začal jezdit
kovat.
Jelikož mě tato práce zajímala, tak jsem se snažil mu asistovat
a odkoukat co nejvíce věcí – třeba bych se to mohl naučit?? Jak
jsem rád, že jsem tu smůlu stát se kovářem neměl. V průběhu doby
jsem byl čím dál více přesvědčen, že to bez podkov ani snad
nemůže jít. Dávali jsme na podkovy návary tvrdokovu, aby nám
podkovy vydržely déle a abychom je neprošoupali. Jelikož jsme
dost
jezdili, tak nám koníci obrousili i ten tvrdokov a tak nějaká
myšlenka jet bez podkov byla nemožná – vždyť kopyto je daleko
měkčí než podkova a tvrdokov, to by jsme asi nikam nedojeli.
Tento můj názor ale trošku nahlodalo zimní období, kdy nám náš
kovář řekl, že přes zimu nemusíme kovat, jelikož by jsme
potřebovali upravené podkovy, aby se tam nechytal sníh a že je
půda
měkčí a kůň to zvládne a zvládnul. A to jsme jezdili skoro
stejně jak v létě, i po asfaltu a to mě trošku vrtalo hlavou .
Další věc co mě hodně hlodala byla, že kůň bez podkov ztratil
veškeré vady a
chyby v chodu. Jedna kobylka strašně šoupala zadníma při chůzi
jakoby do stran a strašně ošoupávala podkovy a druha musela mít
chrániče na zadních nohou, jelikož si rozbíjela kotníky do
krve. Když jsme ale sundali podkovy tak toto vše zmizelo a to mi
bylo hodně divné. Další, co mě trošku štvalo, že když kůň na
vyjížďce ztratil podkovu a nedej bože přední a my byli třeba
třicet
km do domova, tak bylo po vyjížďce, jelikož kůň na nohu kde
ztratil podkovy byl citlivý a pokulhával – komu se to stalo mi
dá za pravdu, že nezbude nic jiného, než z koně slézt a vést ho
pěšky
domů a to není zrovna příjemné, když vás vyráží celá parta.
Pak se mi dostala do ruky kniha od doktorky Strasserové a ta mě
převrátila mé myšlení ohledne kopyt úplně naruby. Po důsledném
studiu této knihy jsem se rozhodl koupit náčiní na opravu
kopyt a začal pomalu trimovat podle jejího návodu.
Dostavili se počáteční úspěchy a i neúspěchy. Nebudu se tu
rozepisovat nějak hlouběji o této metodě, ale co bych chtěl
uvést, je že tato metoda je dle mého a ne jen mého názoru vysoce
účinná
při určité léčbě kopyt, ale není dobrá na běžné ježděni, jelikož
kopyto je hodně vybrané a stačí menší kamínek a koník si udělá
otlak.
Já ostatně tuto metodu vyzkoušel a využívám ji, když potřebuji
aby narostlo ve velice krátkém čase nové kopyto. Je ale důležité
vědět jak probíhá následná péče. U paní doktorky Strasserové
takhle trimovaní koně chodí po gumových kobercích a následně,
když se vyléčí je jejich trim upraven a kopyto není už tak moc
vystrouháváno a blíží se vzhledem k vystrouhání metodě jiných
známých odborníků. Myslím si a mám i takové poznatky, že zmíněná
kniha, je co se týče trimu kopyt opravdu pro zkušenější a neměli
by se o to pokoušet neznalí chovatelé koní. Znám pár lidí,
co to zkusili a následně jim koně kulhali a měli otlaky, kdy na
tuto metodu zanevřeli. Dle mého názoru musí člověk tuto metodu
správně pochopit a používat ji jen na léčbu.
Jelikož jsem s touto metodou měl velice příznivé výsledky při
léčbě jednoho schváceného koně, kdy mu kopyta velice rychle
narostla nová a kvalitní, ale občas, když se mu povedlo někde
skočit
na nějaký kamínek, se mu udělal otlak a koník začal kulhat a
nedal se tak měsíc jezdit. To mi nedalo a začal jsem se pídit po
příčině a řešení.
Narazil jsem na stránky Petra Soukupa www.kopyta.com a byl sem
uchvácen, jak málo toho o kopytech vím a znám. Na těchto
stránkách a jejich odkazech jsem strávil a stále trávím desítky
a
desítky hodin a neustále se poohlížím po nových informacích.
Po osobním setkaní s Petrem, kdy mi ukázal jak trimuje a řešili
jsme spolu různé druhy trimu a proto když si s něčím nejsem jist
nebo něco nevím, tak mi pomáhá a radí jak postupovat. Tímto
bych mu chtěl moc poděkovat. Je to jediný člověk, který mi byl
schopen dát rady a konzultace, co se týče kopyt a trimu. Momentálně usiluji o
získání certifikátu u American Hoof Association.
Držte mi všichni palce a průběh budu postupně zveřejňovat na
svých stránkách.
Momentálně trimuji pravidelně desítky koní dle metody bílé čáry,
čímž se mi povedlo vyléčit a léčit různé neduhy či anomálie kopyt. Naše koně
najezdi dvě stě až tři sta kilometru měsíčně po
růžném povrchu a nemají nejmenší problém. Budu tu postupně
uveřejňovat fotky mnou trimovaných kopyt ať si každý udělá názor sám. Jsem
ochoten poradit či pomoct při léčbě kopyt, stačí jen
zavolat a domluvit se.
Na závěr bych se ještě vyjádřil k názoru kovářů ohledně bosého
trimu. Slyšívám dost často, že bosý trim je nesmyl, že je to otlaky řízené
tvrdnutí kopyt, kdy hrozí otrava krve a podobné hloupé
názory.
Nemám chuť se tu pouštět do kovářů, tak jak to dělají někteří do
nás, ale když se dívám někdy na web, nějakého kováře, který tam uveřejní fotky
nějaké bosé anomálie, aby uškodil bosonohým,
tak je mi špatně. Je jasné že chtějí kovat – je snadné si to
spočítat, okování koně stojí cca 1200 kč a bude hůř. U našich sousedů je to 100
euro a tyto ceny se postupně dostanou i k nám, takže
lehké počty když kovář má cca 1000 Kč na hodinu a příjemné
vyhlídky do budoucna a my jim akorát kazíme kšeft. Stojí to každému k zamyšlení
a zeptejte se svého kováře zda má koně a jestli ho
kove? Věřte že někteří koně nemají a znám jednoho co svého koně
nekove a ví proč.