Rád bych nejprve popsal, jak jsem se dostal ke koníčku kopytáře.

Jako skoro každý začínající chovatel jsem si myslel, že je potřeba koně kovat, když na něm chceme jezdit – vždyť v přírodě koně nechodí po asfaltu či betonu a nikoho nenosí, připadalo mi to
celkem logické a našel jsem si kováře, který k nám začal jezdit kovat.

Jelikož mě tato práce zajímala, tak jsem se snažil mu asistovat a odkoukat co nejvíce věcí – třeba bych se to mohl naučit?? Jak jsem rád, že jsem tu smůlu stát se kovářem neměl. V průběhu doby
jsem byl čím dál více přesvědčen, že to bez podkov ani snad nemůže jít. Dávali jsme na podkovy návary tvrdokovu, aby nám podkovy vydržely déle a abychom je neprošoupali. Jelikož jsme dost
jezdili, tak nám koníci obrousili i ten tvrdokov a tak nějaká myšlenka jet bez podkov byla nemožná – vždyť kopyto je daleko měkčí než podkova a tvrdokov, to by jsme asi nikam nedojeli.

Tento můj názor ale trošku nahlodalo zimní období, kdy nám náš kovář řekl, že přes zimu nemusíme kovat, jelikož by jsme potřebovali upravené podkovy, aby se tam nechytal sníh a že je půda
měkčí a kůň to zvládne a zvládnul. A to jsme jezdili skoro stejně jak v létě, i po asfaltu a to mě trošku vrtalo hlavou . Další věc co mě hodně hlodala byla, že kůň bez podkov ztratil veškeré vady a
chyby v chodu. Jedna kobylka strašně šoupala zadníma při chůzi jakoby do stran a strašně ošoupávala podkovy a druha musela mít chrániče na zadních nohou, jelikož si rozbíjela kotníky do
krve. Když jsme ale sundali podkovy tak toto vše zmizelo a to mi bylo hodně divné. Další, co mě trošku štvalo, že když kůň na vyjížďce ztratil podkovu a nedej bože přední a my byli třeba třicet
km do domova, tak bylo po vyjížďce, jelikož kůň na nohu kde ztratil podkovy byl citlivý a pokulhával – komu se to stalo mi dá za pravdu, že nezbude nic jiného, než z koně slézt a vést ho pěšky
domů a to není zrovna příjemné, když vás vyráží celá parta.

Pak se mi dostala do ruky kniha od doktorky Strasserové a ta mě převrátila mé myšlení ohledne kopyt úplně naruby. Po důsledném studiu této knihy jsem se rozhodl koupit náčiní na opravu
kopyt a začal pomalu trimovat podle jejího návodu.

Dostavili se počáteční úspěchy a i neúspěchy. Nebudu se tu rozepisovat nějak hlouběji o této metodě, ale co bych chtěl uvést, je že tato metoda je dle mého a ne jen mého názoru vysoce účinná
při určité léčbě kopyt, ale není dobrá na běžné ježděni, jelikož kopyto je hodně vybrané a stačí menší kamínek a koník si udělá otlak.

Já ostatně tuto metodu vyzkoušel a využívám ji, když potřebuji aby narostlo ve velice krátkém čase nové kopyto. Je ale důležité vědět jak probíhá následná péče. U paní doktorky Strasserové
takhle trimovaní koně chodí po gumových kobercích a následně, když se vyléčí je jejich trim upraven a kopyto není už tak moc vystrouháváno a blíží se vzhledem k vystrouhání metodě jiných
známých odborníků. Myslím si a mám i takové poznatky, že zmíněná kniha, je co se týče trimu kopyt opravdu pro zkušenější a neměli by se o to pokoušet neznalí chovatelé koní. Znám pár lidí,
co to zkusili a následně jim koně kulhali a měli otlaky, kdy na tuto metodu zanevřeli. Dle mého názoru musí člověk tuto metodu správně pochopit a používat ji jen na léčbu.

Jelikož jsem s touto metodou měl velice příznivé výsledky při léčbě jednoho schváceného koně, kdy mu kopyta velice rychle narostla nová a kvalitní, ale občas, když se mu povedlo někde skočit
na nějaký kamínek, se mu udělal otlak a koník začal kulhat a nedal se tak měsíc jezdit. To mi nedalo a začal jsem se pídit po příčině a řešení.

Narazil jsem na stránky Petra Soukupa www.kopyta.com a byl sem uchvácen, jak málo toho o kopytech vím a znám. Na těchto stránkách a jejich odkazech jsem strávil a stále trávím desítky a
desítky hodin a neustále se poohlížím po nových informacích.

Po osobním setkaní s Petrem, kdy mi ukázal jak trimuje a řešili jsme spolu různé druhy trimu a proto když si s něčím nejsem jist nebo něco nevím, tak mi pomáhá a radí jak postupovat. Tímto
bych mu chtěl moc poděkovat. Je to jediný člověk, který mi byl schopen dát rady a konzultace, co se týče kopyt a trimu. Momentálně usiluji o získání certifikátu u American Hoof Association.
Držte mi všichni palce a průběh budu postupně zveřejňovat na svých stránkách.

Momentálně trimuji pravidelně desítky koní dle metody bílé čáry, čímž se mi povedlo vyléčit a léčit různé neduhy či anomálie kopyt. Naše koně najezdi dvě stě až tři sta kilometru měsíčně po
růžném povrchu a nemají nejmenší problém. Budu tu postupně uveřejňovat fotky mnou trimovaných kopyt ať si každý udělá názor sám. Jsem ochoten poradit či pomoct při léčbě kopyt, stačí jen
zavolat a domluvit se.

Na závěr bych se ještě vyjádřil k názoru kovářů ohledně bosého trimu. Slyšívám dost často, že bosý trim je nesmyl, že je to otlaky řízené tvrdnutí kopyt, kdy hrozí otrava krve a podobné hloupé
názory.

Nemám chuť se tu pouštět do kovářů, tak jak to dělají někteří do nás, ale když se dívám někdy na web, nějakého kováře, který tam uveřejní fotky nějaké bosé anomálie, aby uškodil bosonohým,
tak je mi špatně. Je jasné že chtějí kovat – je snadné si to spočítat, okování koně stojí cca 1200 kč a bude hůř. U našich sousedů je to 100 euro a tyto ceny se postupně dostanou i k nám, takže
lehké počty když kovář má cca 1000 Kč na hodinu a příjemné vyhlídky do budoucna a my jim akorát kazíme kšeft. Stojí to každému k zamyšlení a zeptejte se svého kováře zda má koně a jestli ho
kove? Věřte že někteří koně nemají a znám jednoho co svého koně nekove a ví proč.